|
Od počátku 30. let minulého století
pracovali armádní a političtí představitelé tehdejšího
Československa na koncepci obrany státu, která by zemi
zajistila před nebezpečím náhlého vpádu nepřátelských
vojsk. Byla to odpovídající reakce na stále se zhoršující
mezinárodní situaci. V roce 1933 se dostal v Německu k moci
Adolf Hitler. Následně se výrazně zhoršily do té doby dobré
vztahy mezi ČSR a Německem a došlo k urychlení všech přípravných
prací směřujících k výraznému posílení obranyschopnosti
Československa.
Připomeňme, že Československo mělo tehdy krajně nevýhodnou
strategickou polohu. Hranice s Německem měla délku 1 545 km
(po anšlusu Rakouska v roce 1938 dokonce 2 103 km). Za nepřátelskou
bylo nutno považovat také hranici s Maďarskem (832 km) a
nejistý byl vůči Československu rovněž postoj Polska (984
km společné hranice). Jen 201 km dlouhá hranice s Rumunskem -
malodohodovým spojencem - mohla zůstat relativně nechráněná.
Pro obranu naší republiky byl také velice nevýhodný protáhlý
tvar jejího území. Zde se jevily velmi nebezpečné předpokládané
údery nepřítele, směřující k přetnutí dlouhého, ale ve
směru sever-jih, poměrně mělkého území. Neméně důležitým
faktorem byl rovněž počet potenciálních sil mobilizované
armády, odvislý od počtu obyvatel ČSR. Další pečlivě zvažovanou
oblast představovaly materiálové a surovinové zdroje, spolu
s možnými kapacitami zbrojního, strojírenského a chemického
průmyslu.
Po důkladném posouzení všech alternativ se v roce 1935 rozbíhá
rozsáhlá a zcela zásadní modernizace armády a společně s
ní na hranicích Československa rovněž výstavba mohutného
systému opevnění.
Opevnění se stalo nedílnou součástí nástupních a operačních
plánů čs. armády. Mělo zajistit především čas a vhodné
podmínky při případné mobilizaci branné moci, chránit
nejdůležitější prostory před vpádem nepřítele a umožnit
plánovaný ústupový manévr armády. Nejvyšším vojenským
představitelům bylo zřejmé, že bez důkladného opevnění
by ani sebelépe připravená a moderními zbraněmi vyzbrojená
armáda nemohla zajistit úspěšnou obranu země. Jako prvotní
vzor pro výstavbu pevnostních objektů v Československu
posloužila francouzská Maginotova linie.
Přípravné práce k výstavbě opevnění probíhaly
od roku 1934, vlastní budování pevnostních objektů započalo
o rok později.
V březnu 1935 vznikla Rada pro opevňování a Ředitelství
opevňovacích prací - zvláštní orgány se značnou pravomocí,
které řídily výstavbu opevnění pružně, rychle a
dokonale. V oblastech výstavby těžkého opevnění vznikala
postupně Ženijní skupinová velitelství, která přímo v
terénu řídila výstavbu pevnostních objektů.
V průběhu opevňovacích prací vznikly celkem tři plány výstavby
opevnění. Poslední z nich (z r. 1937) již pečlivě
analyzoval zkušenosti a poznatky předchozích let, kapacity
firem, možnosti a potřeby armády. Rovněž určil hlavní
prvek pevnostní soustavy, kterým se staly dva sledy lehkého
opevnění vzor 37.
Plánované náklady na stavbu a vybavení opevnění a celé
související infrastruktury měly dosáhnout téměř 11
miliard Kč. Výstavba byla rozdělena podle stupně ohrožení
jednotlivých úseků hranic do čtyř etap s předpokládaným
ukončením prací v r. 1951.
Práce na výstavbě opevnění v Československu byly předčasně
ukončeny počátkem října 1938 poté, co se čs. vláda na nátlak
svých politických spojenců podrobila závěrům mnichovské
konference. Koncem září roku 1938 se v Mnichově bez účasti
zástupců Československa sešli představitelé Anglie,
Francie, Německa a Itálie. Výsledkem této schůzky bylo
rozhodnutí, podle nějž muselo Československo do 10. října
1938 odstoupit Německu ta pohraniční území, na kterých žila
většina obyvatel německé národnosti.
Ačkoliv existovala smlouva mezi Francií a Československem o
vzájemné vojenské pomoci, vnitropoliticky slabá Francie
nebyla v té době připravena a ani odhodlána své závazky
splnit. Svou značnou roli sehrál i postoj Anglie, která v této
krizi zastávala velmi vstřícné a smířlivé postoje vůči
územním požadavkům Třetí říše. Rovněž tak Sovětský
svaz se kterým ČSR uzavřela spojeneckou smlouvu sledoval své
vlastní politické záměry, do jejichž koncepce vojenské
vystoupení ve prospěch Československa (podmíněné pomocí
ze strany Francie) nezapadalo.
Československá republika se nebyla schopna sama ubránit,
obrana byla vždy uvažována jako koaliční. Proto se naše vláda
s úmyslem zachránit životy lidí, kteří by museli padnout
ve válce, rozhodla závěry mnichovské konference přijmout. K
10. říjnu 1938 Československo odstoupilo požadovaná území
(Sudety). Na záboru pohraničních území se částečně podílelo
také Polsko (oblast Těšínska) a Maďarsko (část jižního
Slovenska).
Převážná část opevnění, budovaná na obranu Československa,
se nacházela na území, která přešla pod německou správu.
Naši vojáci uposlechli rozhodnutí politických představitelů
země a odešli z opevnění bez boje. Československo tak bylo
zbaveno možnosti účinně se bránit a nic už nemohlo zabránit
tomu, aby 15. března 1939 Němci obsadili zbytek Čech a Moravy
(na Slovensku byl 14. března vyhlášen samostatný stát).
V moderních dějinách Evropy nenajdeme pravděpodobně další
příklad obětování demokratického státu za účelem zajištění
pochybného míru, tak jak se tomu stalo v případě Československa
v roce 1938. To co následovalo zřejmě předstihlo i nejhorší
představy účastníků tehdejších událostí.
Pevnostní objekty z této doby, budované s velkým vypětím
tehdejší republiky, zůstávají navždy mementem tragických
dnů podzimu roku 1938.
Československý pevnostní systém -
typologie
Vzhledem k velké délce hranice, kterou bylo třeba bránit,
nebylo možné po celé její délce budovat souvislé linie těžkého
opevnění.
Nejpočetnějším typem pevnostních objektů byly proto lehké
objekty vz. 36 a především lehké objekty vz. 37. Pevnůstky
vz. 37, často nazývané "řopíky", byly velice
moderně řešeny a představovaly ve své kategorii světovou
špičku. Podle typu a provedení měly osádku 2 - 7 mužů,
jednu nebo dvě střílny a odolnost proti dělostřeleckým
granátům ráže 7,5 - 15 cm. Výzbroj tvořily lehké popřípadě
těžké kulomety a osobní zbraně osádky. Do září roku
1938 se podařilo stavebně dokončit více než 10 000 objektů
obou vzorů.
V prostorech pro obranu naší země nejdůležitějších bylo
budováno opevnění těžké, tvořené především pěchotními
sruby. Jde o robustní stavby většinou dvoupatrové, vyzbrojené
jak kulomety, tak protitankovými kanony, případně minomety.
Charakteristickým znakem těžkých objektů jsou tzv. pancéřové
zvony a kopule určené k pozorování bojiště a řízení
palby srubu, nebo k palbě kulomety. Každý takovýto srub by
byl v boji zcela samostatný, měl (až na výjimky) vlastní
zdroj pitné vody, vlastní filtrovnu a rovněž strojovnu sloužící
k výrobě elektrické energie. Sruby se od sebe liší nejen
velikostí, tvarem, výzbrojí, ale i tloušťkou svých stěn a
početností osádky. To vše podle úkolu který měly plnit a
místa, kde byly postaveny. Běžné pěchotní sruby mají ve
svých stěnách uloženo cca 1300 až 1 500 m3 betonu a 100 až
120 tun ocelové výztuže. Odolávaly dělostřeleckým granátům
do ráže 24 cm. Budovány byly také objekty menší a méně
odolné, stejně jako větší a odolnější. Do září roku
1938 se podařilo stavebně dokončit 228 samostatných těžkých
pevnostních objektů.
Na místech nejvyšší taktické důležitosti byly jako pilíře
linie těžkého opevnění budovány tzv. dělostřelecké
tvrze. Jednalo se o několik nejodolnějších objektů různého
typu - dělostřelecké, pěchotní, vchodový - propojených
rozsáhlým systémem podzemních chodeb a sálů. Podzemní
prostory obsahovaly vše potřebné pro dlouhodobý obranný boj
osádky tvrze - válečná kasárna s kuchyní, ošetřovnou,
telefonní a telegrafní ústřednou, muniční sklady,
filtrovnu, strojovnu / elektrárnu atd.. Na severní hranici
mezi Bohumínem a Žacléřem u Trutnova bylo plánováno 15
takovýchto tvrzí. Pět z nich bylo do září roku 1938
stavebně dokončeno, pět rozestavěno, zbývající byly ke
stavbě připraveny. V sestavách tvrzí bylo stavebně dokončeno
35 objektů různého typu.
Nedílnou součástí čs. lehkého i těžkého
opevnění byl důmyslný systém protipěchotních a
protitankových překážek, velmi důležité spojení zajišťovala
rozsáhlá pevnostní telefonní síť. V rámci výstavby opevnění
byly v pohraničí rovněž budovány komunikace a kasárna pro
pevnostní jednotky.
Zájemců z řad nejširší veřejnosti o
historii československého opevnění z let 1935-1938 rok od
roku přibývá. Čtyři roky uplynuly od prvního vydání knižního
průvodce po muzeích a památnících čs. opevnění z let
1935-1938, který vyšel pod názvem "MINIPRŮVODCE".
Aktuální vydání tohoto průvodce si můžete objednat na dobírku
ve Vojenském muzeu Králíky. Vyjde v letošním roce. Problémem
všech knižních průvodců je však postupné zastarávání
informací, především o provozní době, kontaktech a pod. a
ten fakt, že nemohou informovat aktuálně o akcích, výstavách
a pod., které jsou provozovateli muzeí pořádány.
Tento základní nedostatek se podařilo
odstranit vznikem Informačního centra československého opevnění,
které provozuje v rámci Vojenského muzea Králíky firma ARMY
FORT s.r.o. ve spolupráci s Nakladatelstvím a vydavatelstvím
Spolek přátel československého opevnění Brno, s.r.o. Patříte-li
mezi zájemce, kterým stačí jen nejzákladnější informace,
které ve spolupráci s provozovateli muzeí průběžně
aktualizujeme, je pro vás seznam všech muzeí a památníků
čs. opevnění z let 1935-1938, spolu s informacemi potřebnými
k jejich návštěvě, zde k dispozici. Autor děkuje všem
subjektům i jednotlivcům, kteří poskytli ochotně a včas
potřebné informace.
|
Čs.
opevnění z let 1935 - 1938