Akce Rusko 2002

Milí kolegové a návštěvníci, 
rozhodli jsme se využít náš bohatý archiv fotografií z cest po světových muzeích a vojensko - historických památkách a podělit se s vámi o naše zážitky.
Rusko 2002

Na výlet jsme se vydali z CK Valnoha na začátku července. Jeli jsme přes Varšavu, Brest a Minsk do Moskvy. Pak nás čekal Petrohrad a na zpáteční cestě Kaunas.
Varšavou jsme jen projížděli, ale zastavili jsme se ve dvou muzeích. Jako první nás čekalo Muzeum polské armády. Bohužel, vnitřní expozice byla stále ještě zavřena, takže pro nás zbyla pouze venkovní plocha. Ale i tak se bylo na co dívat. Od polních kanónů z 20. let minulého století, přes válečné z různých zemí, tanky a transportéry (rekonstruované i torza), přes nosiče raket, torpéda, miny, letadla a vrtulníky. Bohužel ne vždy je vše udržované.
Druhé muzeum se nachází v bývalé fortové pevnosti. Tady jsme už byli úspěšnější. Vnitřní expozice se věnují druhé světové válce a ruské "pomoci" v roce 1939, včetně zavraždění polských důstojníků. Venku je pak možné vidět poměrně slušnou sbírku tankové a obrněné techniky, většinou ruské výroby, dále radiolokátory, rakety atd. Z Varšavy jsme pokračovali na Brest, kam jsme přijeli v noci. Ten den jsme se stačili už jen ubytovat a zalehnout.
Druhý den cesty jsme navštívili Brestskou pevnost, nebo spíše to, co z ní zbylo. Vchází se do ní pod monumentálním betonovým blokem opatřeným rudou hvězdou. Bohužel byla zamítnuta prohlídka pevnosti v noci po příjezdu, jinak bychom zřejmě viděli krásně nasvícený vstup, což dokládaly reflektory barvy bílé a převažující červené. Uvnitř byly k vidění zbytky staveb, většinou pouze sklepení, kostel a část přeživších staveb po obvodu pevnosti. Muzeum se pak zabývá především historií pevnosti s důrazem na boje za druhé světové války. Na konci expozice však čeká návštěvníka jedno překvapení. Patrně z nedostatku místa v depozitech je zábradlí na schodišti provedeno z vykopávek pušek a kulometů, převážně německých.

Po příjezdu do Minska jsme rovnou zamířili do Ústředního muzea Velké vlastenecké války. I zde najdete pěknou druhoválečnou expozici se zbraněmi, uniformami a hlavně velkými obrazy s výjevy z druhé světové války a s portréty Stalina. S obrazem Stalina se v dalších muzeích už nesetkáte. Na dvoře pak můžete vidět směs různé techniky z 2. světové války, ovšem pouze sovětské provenience.
Po noci v Interhotelu (ubytování je v Bělorusku levné) jsme pokračovali na Borodino. Krom památníku je zde rozeseto velké množství malých pevnůstek, podobných našim LO vz. 36.
Po přesunu jsme konečně dojeli na okraj Moskvy, do leteckého muzea Monino. Pro milovníky letadel musí být toto muzeum doslova modlou. Sice se zabývá pouze domácí produkcí, ale zato velmi podrobně. Jak by taky ne, když je to vlastně vojenský výzkumný ústav. Sbírka mapuje vývoj letadel od počátků, až takřka po současnost, včetně prototypů. Bohužel, jen malá část exponátů je pod střechou a to ještě střechou hodně chatrnou.

Moskva - krásně to červené město. Všude zábradlí se srpy a kladivy a do toho velké obilí. No prostě blahobyt. Navštívili jsme Gum - obchodní dům na Rudém náměstí, procházeli se po nábřeží. Bohužel Lenina jsme neviděli. V Mauzoleu je otevřeno jen od 10 do 13 hodin a to se opravdu nedá stihnout, pokud máte tak našlapaný program, jako jsme měli my. Tak snad příště. A protože jsme opravdu byli přes den vždy zavření v nějakém muzeu, museli jsme si prohlížet Moskvu hlavně v noci. Stojí to ale za to. O to horší ovšem byla doprava do hotelu, který byl na okraji města. To znamená metrem až na konečnou a pak... A to jsme jaksi nezjistili. Takže jsme se museli zeptat na místní policejní stanici. Nejenže nám ochotně vše vysvětlili, i když jsme byli innostranci, ale po 10 minutách chůze nás jeden policista, už v civilu, doběhl, že se asi spletl a že nás radši dovede sám. To bych fakt nečekal.
Další den jsme se rychle nasnídali a šup do autobusu - směr Kubinka. I když se má hodnotit až na konci, já udělám výjimku. Kdo nebyl v Kubince a je zaměřený na vojenskou obrněnou a tankovou techniku, ten toho ještě mnoho neviděl. Člověk neví, kam se v Kubince dívat dřív. Kdyby si obyčejný smrtelník mohl všechny ty stroje prohlédnout aspoň trochu důkladně, má týden co dělat. A to jsem možná i podcenil. Je to samozřejmě vojenský výzkumný ústav, takže prototypy se to tam jen hemží. V jedné hale obrněná auta, ve druhé tanky sovětské, ve třetí německé, ve čtvrté …. To by bylo na dlouho. Nemá to prostě chybu. Vlastně to zas taková idylka nebyla. Průvodce byl voják-důchodce, takže jsme měli peklo. Asi byla chyba, že jsme mu rovnou něco nedali. Takže výklad byl prokládán větami: "Jeden kus se smí fotit jen jednou" nebo "Neopouštějte skupinu", "Já tu prohlídku ukončím". Nevím proč, ale mě si obzvláště oblíbil a s chutí mě šikanoval. Ale člověk to přetrpí. Nic jiného mu taky nezbývá. Bohužel musím všechny upozornit, že dostat se do Kubinky může jen předem objednaná skupina, která zaplatí celkem tučné vstupné (dle nálady kolem 1 600,-Kč/os) a do poslední chvíle nevíte, jestli to vyjde.

Po cestě do Moskvy (Kubinka je na opačném okraji Moskvy, než Monino) jsme se zastavili v Sněgeri, u památníku Bitvy u Moskvy. Kromě památníku samotného je tam spousta techniky, bohužel v dost hrozném stavu. Na to, jak si Rusové na památníky potrpí, je to zarážející. Večer jsme navštívili Arbat a útulnou restauraci a pak už následoval jen zasloužený spánek.
Pátý den jsme vyrazili do Ústředního muzea ozbrojených sil. Myslím, že ať se zajímáte o cokoliv, svůj koutek si tam najdete. Dokonce i paní šatnářka s metálem na plášti tam zapadá. 
No a pak strastiplná, sedmisetkilometrová cesta do Petrohradu. Člověk si připadá, jako kdyby jel na šicím stroji. Měli jsme štěstí, že jsme viděli opravovat tuto tříproudovou dálnici. Ta odbornost a kvalita to vysvětlila. Ovšem tříproudová znamená, že ten prostřední pruh je společný pro oba směry. Ten den jsme už jen stačili zalehnout v hotelu na nábřeží. Mimochodem, úroveň byla hodně špatná.
První den v Petrohradu byla naplánována návštěva Aurory. Ale v Rusku zřejmě platí - nic neplánovat. Ačkoliv nebylo pondělí, lodička byla zavřená, takže jsme se jen pokochali ze břehu a přes Petrohradskou pevnost jsme to namířili do Muzea dělostřelectva, ženijních vojsk a opevnění. Bohužel celý Petrohrad se připravoval na letošní velkou slávu - 300 let města. Takže i tady jsme se setkali s vysokou ohradou na dvoře, za kterou bylo spousty techniky. Naštěstí nám povolili prohlídku, takže jsem opět získal skvělé fotky. I vevnitř nás čekaly sály doslova nacpané exponáty. Bohužel, v prostředním patře, kde byla umístěna světová sbírka pěchotních zbraní, se nesmělo fotit. Petrohrad je nádherné město, protkané říčními kanály, jako v Benátkách. Dýchne na Vás starobylá atmosféra a to Vás ještě čeká večer, bílé noci a osvětlené nábřeží s mosty, které se v noci otevřou, aby mohly lodě proplout do přístavu a ven.
Program pokračoval návštěvou Námořního muzea a Muzea blokády Leningradu. U tohoto muzea se zastavím. Je to bezkonkurenčně nejlepší muzeum na uniformy Rudé armády. Především proto, že celá expozice je ze soukromých sbírek kolegů z Petrohradu, se kterými jsem měl tu možnost se před časem seznámit.
Dopoledne posledního dne v Petrohradu jsme věnovali návštěvě Aurory - jinak pěkného, ale maličkého křižníku. Je zajímavé, že na fotkách z dob minulých vypadal třikrát větší. No a od té chvíle jsme už byli na cestě zpátky. Tedy směrem domů. Po cestě jsme ještě nocovali v Kaunasu, v Litvě. Je tam samozřejmě taky muzeum, ale ani ne tak vojenské, jako muzeum celé historie Litvy. Po krátké prohlídce města jsme konečně nasedli do autobusu a nezadržitelně jsme se blížili k našim hranicím a domovům.
Když bych měl celou výpravu a zážitky shrnout, tak to bylo 12 dní a 5,5 tisíce kilometrů nabytých historií, militariemi a stručně řečeno - Ruskem.

Marek Bartoš
 

Fotografie z tankového muzea v Kubince naleznete zde.
Druhá část fotografií - Aurora, Borodino, Brest.